ROZHOVOR PRO e-ZPRAVODAJ Univerzity Pardubice, originál článku lze nalézt zde

I když s takovým označením sám příliš nesouhlasí, Honza Hrabovský prostě není obyčejný vysokoškolák, nebyl koneckonců ani obyčejný maturant. Svatý týden strávil na mezinárodní vědecké soutěži ve Phoenixu. V jednadvaceti letech je mimo jiné držitelem předního českého ocenění pro mladé vědce Česká hlavička a ceny Jaroslava Heyrovského. Nyní studuje na Fakultě chemicko-technologické, se kterou spolupracuje už od střední školy.

Proč ses rozhodl pro spolupráci s Univerzitou Pardubice a kdy to bylo?

Ve druhém ročníku na gymplu. Prošel jsem několika soutěžemi, které měly teoretický základ, a říkal jsem si, že bych mohl teorii přeměnit v něco praktického. Porozhlédl jsem se po různých vysokých školách, zajímal jsem se třeba o Prahu nebo Brno, Pardubice nakonec vyhrály proto, že se tu dělá špičkový výzkum zabývající se zvyšováním účinnosti fotovoltaických článků. Uvědomil jsem si, že právě touhle cestou bych se chtěl vydat, a tak jsem napsal na fakultu.

Jaká ti přišla odpověď?

Ze všeho nejdřív si mě prověřili, jestli nepatřím mezi ty časově omezené nadšence, kteří zahoří, a vyhasnou. Když zjistili, že ne, tak se celá spolupráce takříkajíc upekla. Zprvu jednoduché a základní úkoly se postupně rozrůstaly a přeměňovaly, až jsem začal postupem času dělat na své vlastní práci.

Kteří akademici se ti věnovali?

Profesor Tomáš Wágner a doktor Lukáš Střižík z katedry obecné a anorganické chemie. Pan profesor celý projekt zaštiťoval a s Lukášem jsem pracoval přímo v laboratoři. Za tuhle příležitost jsem dnes velice vděčný, až díky ní totiž mohly přijít další úspěchy.

Jak vlastně taková kooperace mezi středoškolákem a akademiky zpočátku probíhala?

Zprvu nikdo z nás nevěděl, co od ní vlastně čekat. Až postupem času se situace ustálila a my mohli začít pracovat jako tým. Já se všemu učil za plného provozu, osvojoval jsem si práci s přístroji. S některými mi to šlo víc a některé přístroje byly v tu chvíli prostě nad moje možnosti.

Co si o tomhle druhu spolupráce, kdy se „ostřílení“ akademici pouští do kooperace se středoškolákem, myslíš?

Pro mě je to obrovská příležitost, učit se od lidí, kteří už něco dokázali. Troufám si zároveň říct, že tenhle přínos může být i oboustranný. Albert Einstein řekl, že pokud věc nedokážete vysvětlit jednoduše, znamená to, že jí nerozumíte. V praxi tak nastává situace, kdy já se ze své pozice snažím danému problému porozumět, zatímco profesor nade mnou problém zjednodušuje a zjednodušuje až do okamžiku, než se oba dobereme výsledku; tím se zdokonalujeme oba dva, oba dva se někam posouváme.

Není to tedy tak, že přijde středoškolák a všechno vymyslí sám?

Takhle to určitě nefunguje. Zpočátku se člověk učí pořád něčemu novému, teprve časem dosáhne toho, že může začít přispívat něčím vlastním, třeba myšlenkou nebo jiným pracovním postupem atd. Výzkum nikdy nedělá jediný člověk. Pro samotný úspěch je vždycky důležité nadšení všech lidí z týmu. Právě u nás se to sešlo, což je podle mě hlavní důvod, že jsme v naší spolupráci došli tak daleko.

Můžeš zjednodušeně říct, čím se tvůj projekt zabývá a jak je využitelný v praxi?

Zabývá se studiem nových materiálů-luminoforů, které se mohou použít ke zvýšení účinnosti fotovoltaických článků, ale i pro lasery, detektory nebo optické vlnovody. Tyto materiály jsou založeny na bázi chalkogenidového skla, které je dopováno ionty vzácných zemin. U takto připravených vzorků lze pozorovat jev zvaný up-konverze, jehož podstatou je, že dokáže transformovat světelné záření o nižších energiích na záření o vyšší energii.

Jsi finalistou Intel International Science and Engineering Fair 2013 (Intel ISEF), který se konal ve Phoenixu a který je jednou z největších mezinárodních soutěží pro mladé vědce na světě. Jakou zkušenost sis odnesl?

Obecně mě na Američanech překvapil jejich specifický přístup při řešení problémů. Neberou je totiž jako překážku, ale jako další příležitost, jak se případně dál posunout. Na samotné soutěži jsem se pak potkal s různými lidmi z celého světa, což mi přineslo spoustu nových zkušeností a přátel, se kterými jsem v kontaktu dodnes.

 

Získal jsi diplom Laureáta ruské akademie věd. Jak soutěž probíhala a v čem byla jiná než Intel ISEF?

Dá se říci, že se jednalo principiálně o dvě rozdílné soutěže. Zatímco Intel ISEF byl zaměřen jednostranně na předvádění vlastní práce prostřednictvím plakátů, tak v Moskvě to bylo dvoukolové: ti, kteří postoupili z prvního dne, pak obhajovali svoji práci ještě před porotou. Oproti INTELu, který probíhal prakticky jeden jediný den, tak měli porotci mnohem více prostoru, aby si nás „proklepli“.

Jsi držitelem prestižního ocenění Česká hlavička. Co musí člověk udělat, aby takového ocenění, které je v Česku pro „mladé vědce“ nejvyšší, dosáhl?

Do České hlavičky se nelze jen tak přihlásit, musí vás nominovat. Buďto skrze střední školu, na které studujete nebo přes nějakou projektovou soutěž. Já byl nominován právě přes školu, a to za práci „Příprava, vlastnosti a aplikace chalkogenidových skel dopovaných ionty vzácných zemin“.

V čem spatřuješ vymezující kritérium pro to, že někdo v jedenadvaceti dokáže co ty a jiný ne? Je to věc nadání?

Nadání nestačí. Dneska je spousta nadaných lidí, jenže tomu třeba nevěnují tolik času a posléze začnou stagnovat. Osobně si nemyslím, že bych byl nadměrně nadaný na fyziku. Říkám, že jsem takový lepší průměr. Ale právě až prací a časem, který tomu věnuji navíc, přispívám tomu, že se ty výsledky dostavují. Když člověk opravdu chce a pracuje, tak se to dřív nebo později projeví.

Jak přistupuješ ke studiu na vysoké škole?

Snažím se v ničem nezaostávat. Důležitá je pro mě práce v laboratoři i studijní výsledky ve škole. Nejde jednu věc upřednostňovat a druhou nechat ležet. Pokud se nebudu věnovat širšímu spektru předmětů, může se mi stát, že na to doplatím. Na druhou stranu už cítím, že mám své konkrétní zaměření, které mě baví, které upřednostňuji a ve kterém se snažím maximálně rozvíjet. Člověk si chvíli vystačí s tím, že věci „chápe“, ale pokud chce být lepší, musí jim opravdově rozumět a nespokojit se pouze s nějakou učebnicovou definicí. Pro mě je tedy důležité překlenout se mezi tím chápat a rozumět.

Myslíš, že se ti to překlenutí už podařilo?

 

Mám pocit, že ve fyzice a v matematice už částečně ano. Ale člověk nesmí usnout na vavřínech. Na papíře můžou být skvělé výsledky, ale realita může být odlišná. Výborná známka člověka většinou nemotivuje, aby se zlepšoval. Bere ji tak, že vše umí a vše už pochopil. Horší známka naproti tomu ukáže na nedostatky, pak je pouze na tobě, jestli se poučíš a ty nedostatky napravíš.

Pověz mi prosím tě, jak se vlastně Honza Hrabovský, který má za sebou výstup v Moskvě či ve Phoenixu, cítí před takovou zkouškou z fyziky?

Paradoxně z ní mám mnohem větší obavy, než třeba ze zkoušky z chemie (úsměv).  Nechci, abych selhal v tom, v čem se cítím nejsilnější. Proto fyzice většinou věnuji třeba i dvakrát více času, než jiným předmětům.

Jan Hrabovský se narodil v roce 1993. Už během střední školy zabodoval s výzkumem „Příprava, vlastnosti a aplikace chalkogenidových skel dopovaných ionty vzácných zemin“. Za svou práci obdržel přední ocenění mladých vědců Česká hlavička, na které byl nominován jako vítěz celostátního kola Středoškolské odborné činnosti. Honza je také držitelem ocenění Jaroslava Heyrovského a diplomu Laureáta ruské akademie věd za práci v oblasti chemie. Je rovněž finalistou soutěže Intel ISEF 2013 (Intel International Science and Engineering Fair) ve Phoenixu. V současnosti studuje druhý ročník oboru Chemie a technická chemie na Fakultě chemicko-technologické Univerzity Pardubice.

Jan Bílek, studentský redaktor
Oddělení propagace a vnějších vztahů UPa